Každý člověk se narodí a nakonec musí zemřít. I když se každý snaží žít co nejpilněji, nakonec všichni umírají nezávisle na své vůli. Proto Bůh řekl: „Jsi živ, ale jsi mrtev.“
Pro lidstvo, které se smrti brání, přišel Otec na tuto zem s pravdou, která nás ze smrti vysvobozuje, a udělil nám milost spásy. Díky tomu jsme obdrželi požehnání věčného života. Vy všichni, kteří budete v nebeském království, kde už není smrt, zármutek ani bolest, užívat věčný život a věčnou radost, jste skutečně požehnaní. Vzdávejme díky Bohu za to, že nám skrze Paschu dovolil přijmout své nesmrtelné tělo a krev, abychom mohli žít navěky v nebi.
V Bibli je příběh o bohatém člověku, který neposlouchal Boží slovo a zemřel, a o chudákovi, který horlivě věřil v Boha a také zemřel. Jeden se ocitl v Boží náruči a užíval si slávu, zatímco druhý se dostal do pekelného ohně a litoval toho. Chudák byl sice chudý, ale dobře pamatoval na Boží nařízení a zachovával je. Bohatý člověk však během svého poutnického života na této zemi myslel jen na to, aby vydělal mnoho peněz a žil v pohodlí a slávě. Boží slovo přehlížel, a proto ho nakonec potkal takový úděl. Peklo je místem tak velikého utrpení, že člověk prosí, aby mu někdo smočil špičku prstu ve vodě a svlažil mu rty. Proto musíme během svého poutnického života zachovávat s bázní slovo, které nám Bůh dává, a připravovat se na nebeské království (L 16,19–26; 1P(t) 1,17).
Bůh nás naléhavě varuje, abychom nešli do pekla. Probuďme se, připravujme se na nebe a kažme evangelium, aby i naši bližní mohli vejít do nebeského království. Jak je psáno v Bibli: „Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svou duši?“ (Mt 16,26). Bůh nás také učí o naší odpovědnosti. Pokud nebudeme mluvit a varovat druhé, budeme voláni k odpovědnosti za jejich krev. Pokud je však budeme varovat, ale oni neposlechnou, nebudeme voláni k odpovědnosti (Ez 3,17–19). Dělit se o dobro je projevem lásky. Ať už jde o tělesné, nebo duchovní věci, sdílení je způsob, jak bychom měli žít. Především zachránit umírající duši je tím největším skutkem dobra. Proto pilně předávejme naději na nebe těm, kteří žijí bez naděje (L 10,25–37).
Bůh se nad námi slitoval, neodmítl bolest ukřižování a obětoval dokonce svůj vlastní život, aby nás zachránil. Do světa, kde se ztratila pravda, znovu přišel v těle s novým jménem, Ansanghong. Obnovil ztracenou Paschu nové smlouvy a přivedl nás ke spasení. I když trpěl nedostatkem, hladem a samotou a kázal sám, nikdy neztratil úsměv, protože měl radost ze záchrany svých dětí. Pamatujme na Otce, který svou obětí a láskou vedl hříšníky k pokání, a následujme jeho příklad (Mk 1,35–38; Zj 3,15–16).
Těm, kteří na této zemi trpěli spolu s Bohem a pro evangelium, Bůh dovolí, aby v nebi obdrželi odpovídající slávu (L 22,27–30; Da 12,1–3). V podobenství o hřivnách vidíme, že ti, kdo se upřímně snažili zachránit alespoň jednu duši, získali deset hřiven nebo pět hřiven. Naopak člověk, který jednu hřivnu ukryl, se dá nazvat sobcem bez lásky, který myslel jen na to, aby byl spasen sám (L 19,15–27). Ti, kdo se podílejí na Božím evangeliu, vejdou do věčného života. Ti, kdo se na něm nepodílejí, ale naopak mu brání, vejdou do věčného trestu (Mt 25,31–46). Boží slovo je život. Bůh všechno vidí a každému dá požehnání nebo trest podle jeho skutků. Proto za všech okolností zachovávejme Boží přikázání a přijměme požehnání (Zj 20,11–15).
Mějte hrdost na to, že jste se stali Božími syny a dcerami, a žijte odvážně a směle. Pomozme ubohým duším co nejdříve činit pokání. V den hořící jako pec, v den pohromy, kdy nezůstane ani kořen, ani větev, se všechny pohromy vyhnou těm, kdo se bojí Božího jména, těm, kdo ve věku Ducha Svatého chválí a modlí se ve jménu Krista Ansanghong (Mal 3,19–21). Takové vzácné slovo zaslíbení si nenechávejme jen pro sebe, ale hojně je předávejme svým bližním, rodině, přátelům i každému, koho potkáme. Usilujme o to, abychom vešli do nebe, kde budeme po věky požívat slávu, a přiveďme mnoho ubohých duší do krásného nebe. Přeji vám všem, abyste se stali dětmi Sionu, které budou v nebi navěky krásně zářit.
