Bůh, který je láska, poslal proroky do každého koutu světa, aby byla evangelizována celá země. Kdykoliv nás navštíví členové z jiných zemí, kultur a jazykových oblastí, vždy to vede k tomu, že si vzájemně projevujeme laskavost a ohleduplnost, což nás často přivádí k pocitu, že jsme opravdu jedna velká rodina, a že jako děti Boha máme hodně lásky.
Největší ze všeho je láska. Bible říká: „Každý, kdo miluje, narodil se z Boha a zná Boha. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.“ (1J 4,7–8.16). Pokud neznáme Boha, nemůžeme být spaseni (2Te 1,7–9). Ze smrti přecházíme do života láskou k sobě navzájem, a nemůžeme milovat Boha, kterého nevidíme, pokud nemilujeme bratry a sestry, které vidíme (1J 3,14–16; 4,20–21). Když poznáme Boží lásku, staneme se Božími dětmi. Bůh je láska a jeho děti jsou také láska.
Náš Otec nás miloval až k smrti. S láskou v srdci, aby zachránil hříšné děti před trestem pekla a přivedl je do nebe, na sebe vzal tělo a přišel na tuto zemi se jménem Ježíš při svém prvním příchodu a se jménem Kristus Ansanghong při svém druhém příchodu. Pokořil se, sloužil a zachránil mnoho lidí (F(p) 2,2–7; Mk 10,43–45). Dlouhá léta se obětoval a vykonával obtížné práce, ale jeho úsměv nikdy nezmizel, protože měl radost z každého zachráněného života. Ukázal nám příklad lásky, abychom i my mohli dělat totéž (J 13,15. 34). Abychom zachránili mnoho lidí, radši než se nechat obsluhovat, musíme sloužit a obětovat se. Apoštol Pavel, který měl veškeré znalosti, bohatství a moc, řekl, že poté, co byl Bohem povolán, se znovu narodil, přinesl mnoho obětí, vytrpěl mnoho útrap a žil pokorně jako služebník, aby přinesl evangelium mnoha lidem (1K 9,19).
Abychom se dostali do nebe, musíme se znovu narodit (J 3,3). Musíme se znovu narodit, z pyšného vzhledu, nenávistného a zraňujícího chování, hříšné podstaty, která znala jen sama sebe, do lásky, která dokáže nejprve myslet na druhé než na sebe. Musíme hluboce přemýšlet o nebeských věcech a jednat jako Boží děti (Ko 3,1; J 8,39). Povzbuzujme a utěšujme se navzájem laskavými slovy, a ne pomluvami nebo zraňujícími slovy, a tak se znovu naroďme (Ef 4,22–29). Protože nám Bůh dal věčný život skrze Paschu nové smlouvy a dovolil nám mít v sobě Boha, podstatu života, musíme my, kteří uctíváme Boha, také konat svaté a krásné skutky (J 6,53–56; Mt 26,17–28). Když žijeme podle Božího slova, proměňujeme se v nebeské děti. Jak je psáno v Bibli o lásce, nehněvejme se, nechovejme se hrubě a chlubme se více Bohem než sami sebou (1K 13,1–13, Ga 6,14).
Na základě této lásky existuje větší láska, kterou od nás Bůh vyžaduje. Ježíš řekl: „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe,“ a vyprávěl podobenství o milosrdném Samařanovi, který zachránil muže, který byl oloupen a měl brzy umřít (L 10,25–37). Největší láskou je zachránit umírající duši a tímto konáním můžeme dosáhnout věčného života. Ježíš se zeptal Petra: „Miluješ mě?“ a poté řekl: „Pas mé ovce,“ a naléhal na něj, aby projevil lásku tím, že se podělí o chléb věčného života (J 21,15).
Bůh se velmi raduje z pokání jednoho hříšníka (L 15,7). Takže sám přišel na tuto zem, aby hledal a spasil ztracené a hříšníky z nebe (L 19,10; Mt 9,13). Pokud si uvědomujeme tuto lásku, pokud jsme děti, které obdrží věčný život, který je vzácnější než svět, a zdědí nebeské království, musíme konat Boží dílo.
Sdílejme Paschu nové smlouvy, pokrm života daný Bohem, s těmi, kteří umírají v důsledku katastrof a hříchu. Naše současné utrpení se nedá srovnat se slávou, která na nás bude zjevena (Ř 8,18). Bůh, který je láska, nám dal právo stát se jeho dětmi a nazývat ho Otcem, a daroval nám věčný život a krásné nebeské království. Snažme se proto skrze lásku vést mnoho duší na Boží stranu.
