Víra v Boží slovo mu dělá radost. Když věříme a jednáme, Bůh nás ve svém zalíbení odměňuje (Žd 11,6).
Praotcové víry byli požehnáni za to, že se líbili Bohu a ctili ho. Bůh přikázal Noemovi: „Postav archu.“ Prohlásil, že sešle potopu, která zničí svět, protože lidstvo se stalo tak zkaženým a násilným, že už není místo, kde by lidé mohli žít. Z lidského pohledu se tento příkaz zdál nemožný a nepředstavitelný, ale Noe ctil Boží slovo a poslouchal ho (Žd 11,7). Bez úcty k Bohu nemůže nikdo skutečně následovat jeho přikázání. Noe postavil archu díky úctě k Bohu a víře v něj, a díky tomu byl on i jeho rodina zachráněni před potopou (Gn 6–8).
Abraham také ctil Boha a byl požehnán (Žd 11,8). Když mu Bůh přikázal: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce,“ neurčil cílové místo, ale jednoduše řekl: „Jdi do země, kterou ti ukážu, a já ti požehnám.“ V té době opuštění rodiště znamenalo čelit nejistotě—žádné jídlo, žádné přístřeší, žádné bezpečí —spolu s neustálým nebezpečím musel čelit dokonce i hrozbě smrti. Poslušnost takového příkazu vyžadovala hlubokou úctu k Bohu a neochvějnou důvěru v jeho slovo. Bůh však Abrahamovi nejen přikázal, aby šel ale dal mu také slib: „Půjdeš-li do země, kterou ti ukážu, učiním tě velkým národem a staneš se požehnáním“ (Gn 12,1–2). Není být požehnání nejvyšší formou požehnání? Protože Abraham poslouchal a následoval Boží sovo i ve zkouškách a útrapách, požehnání, která obdržel, byla stejně tak velká. Abychom mohli přijmout Boží požehnání, je nezbytné ctít jeho slovo a důvěřovat jeho slibům. Když to uděláme, stane se to, čemu věříme. Abraham, který uctíval Boha a opustil svou vlast, nacházel vítězství všude, kam šel. Dokonce i v neúrodných zemích, místa, kde se usadil, vzkvétala. Dostal také slib, že jeho potomků bude jako hvězd, a jeho žena Sára byla navzdory své neplodnosti požehnána synem.
Pokud máme víru, která ctí a bojí se Boha, i my můžeme obdržet požehnání jako Abraham a Noe. Bible předpovídá soud a zkázu, které budou čelit bezbožní, stejně jako za dnů Noemových, kdy potopa zaplavila a zničila svět (2P(t) 3,6–7). Pokud uctíváme a bojíme se Boha, musíme také věřit v jeho slovo. Stejně jako Noe připravil archu a byl zachráněn, musíme nyní uprchnout k arše spásy, k Sionu, abychom přežili (Jr 4,5–6). Když byly Sodoma a Gomora zničeny, Lotovi zeťové se posmívali Božímu varování. Stejně tak ti, kdo dnes Boha nectí, s pochybnostmi odmítají jeho slovo. Musíme pevně věřit, že se Boží slovo naplní. Než udeří velká a bezprecedentní katastrofa, je aktem lásky naléhavě vést umírající duše k útěku na Sion (Zj 7,1–3).
Za doby krále Chizkijáše byl judský lid, který se bál Boha a slavil Paschu, zachráněn, zatímco severní Izrael, který se posmíval Božímu slibu a ignoroval ho, byl zničen. Tato historie je zaznamenána v Bibli (2Pa 30,1–10; 2Kr 18,9–12; 19,30–33). Abychom obdrželi Boží požehnání, musíme dodržovat jeho slovo. Až přijde den hořící jako pec, ti, kdo se bojí Boha, budou zachráněni před pohromou a budou poskakovat jako vykrmení býčci, zatímco ti, kdo odmítají jeho slovo, budou popelem (Mal 3,19–21). Bůh rozlišuje mezi těmi, kdo ctí jeho slovo, a těmi, kdo ne (Mal 3,16–18). Když král Saul neuposlechl Boží slovo, Bůh si vybral Davida, muže podle svého srdce, aby nahradil Saula jako právoplatného krále. Stejně tak, aby se člověk stal součástí královského kněžstva v nebeském království, musí se bát Boha a být člověkem podle jeho srdce.
Praotcové víry celým srdcem věřili v Boží slíbená požehnání a s horlivostí se jim oddávali. Stejně tak uctívejme Boží slib, že nám dá slavné nebeské království, a přijímejme jeho požehnání. Bát se Boha a věrně dodržovat jeho slovo je cesta k dosažení nebe. Bojme se Boha a buďme požehnaní, stejně jako Abraham a Noe, obdržme korunou spravedlnosti, stejně jako apoštol Pavel a získejme klíče od království nebeského, stejně jako Petr. Tak se staňme dětmi Sionu, které přinášejí radost Bohu.
