Na prahu společnosti s velmi vysokým podílem seniorů se i v zemi poměrně často objevují zprávy týkající se tzv. „dlouhověkosti bez nemocí“. Jsou sdílena tajemství dlouhověkosti lidí, kteří se dožili více než 120 let a zapsali se do Guinnessovy knihy rekordů, a podrobně je představen životní styl vesnic dlouhověkých lidí po celém světě a jejich obyvatel. Nedávno se v zahraničí objevila zpráva, že nejstarší pes světa, který žil v Japonsku, zemřel po 26 letech.
Proč vzbuzuje zájem veřejnosti, že někdo žije déle než ostatní? Dá se říci, že je to způsobeno společnou touhou lidstva žít dlouho, bez ohledu na čas a místo. To dokazuje, že život je záhadou, kterou ani věda, a to navzdory pozoruhodně rozvinuté civilizaci, dosud nevyřešila.
Život je něco, co každý snadno cítí, ale je velmi těžké to definovat. Život je společná vlastnost, kterou živé organismy vlastní a obecně je definován několika rysy, jako je metabolismus1, regenerace, růst a další, avšak z vědeckého hlediska jej zatím nelze považovat za úplně přesně definovaný. Protože se v životních jevech prolínají různé vědecké obory, jako jsou fyziologie, fyzika, biochemie a molekulární biologie, není je snadné jasně vymezit. Takže v obecných slovnících je život někdy definován jako „období od narození do smrti“. Nejvýraznějším rysem života je, že je omezený, má počátek i konec.
Jak je tedy stanoven limit života? Je známo, že všechna zvířata mají svou vlastní jedinečnou délku života. Jepice, známé jako hmyz s nejkratší délkou života, jako dospělí jedinci žijí od několika hodin do několika dnů. Křečci se dožívají 2 let, psi 12 až 16 let, krávy 20 let, sloni 60 až 70 let a želvy přes 200 let. Důvod, proč se délka života mezi živočišnými druhy tak výrazně liší, přestože žijí v podobném prostředí a ekologických podmínkách, spočívá v tom, že mezi druhy existují genetické rozdíly, které určují jejich jedinečnou délku života. Jak se říká: „Z cibule růže nevykvete,“ dědičnost označuje jev, ve kterém se potomci podobají svým rodičům.
Je všeobecně známo, že děti se rodí se vzhledem svých rodičů, ale nebylo to tak dávno, co bylo odhaleno tajemství, které spočívá v DNA uvnitř buněk. Geny, které jsou činiteli určujícími biologické charakteristiky rodičů2, jsou přenášeny na další generaci prostřednictvím pohlavních buněk (spermie nebo vajíčko). Protože každé zvíře dědí geny od svých rodičů, kočka nemůže porodit štěně ani kráva hříbě. Děti dědí od rodičů různé geny, nejen vzhled, jako je výška, barva kůže nebo tvar vlasů, ale také povahu a náchylnost k nemocem. Vzhledem k tomu, že délku života ovlivňují i geny zděděné po rodičích, bez ohledu na to, jak dlouho pes žije, nedosáhne průměrné délky života člověka.
S postupným odhalováním podrobných genetických informací o lidech v rámci Projektu lidského genomu3 vědci dospěli k přesvědčení, že i délka života jedince je zmapována na jeho vlastní genetické mapě. Ještě před několika desetiletími se obecně věřilo, že lidský život je z 80 procent určen životním stylem a pouze z 20 procent geny. Nicméně, od konce 90. let 20. století se začal zdůrazňovat význam genetických faktorů, jakmile se začaly objevovat výsledky výzkumu genů dlouhověkosti, které ji ovlivňují.
Nedávno byly publikovány experimentální výsledky, které jdou ještě o krok dál a ukazují, že genetické faktory mají na dlouhověkost větší vliv než faktory prostředí. Podle zprávy výzkumného týmu na Lékařské fakultě Alberta Einsteina ve Spojených státech, publikované v srpnu 2011 v časopise Journal of the American Geriatrics Society, byly v genetické analýze 500 židovských lidí s průměrným věkem 100 let objeveny tři běžné geny dlouhověkosti, přičemž třetina z těchto dlouhověkých lidí měla životní návyky nesouvisející s dobrým zdravím. Rozhodujícím faktorem, který má vliv na délku života, nejsou nic jiného než geny.
Rodiče chtějí svým dětem předat geny, které jim zajistí výšku, inteligenci, zdravé tělo a dlouhý život, ale nemají jinou možnost, než předat své vlastní geny. Zatímco někteří lidé se rodí do zdravých rodin a dědí geny dlouhověkosti, dožívají se více než 100 let, jiní žijí těžký život, protože po rodičích zdědili genetická onemocnění, jako je barvoslepost nebo hemofilie. Z tohoto důvodu mnoho vědců pracuje na léčbě nemocí pomocí genetického výzkumu. Kromě toho se aktivně provádí výzkum zaměřený na zpomalení stárnutí a prodloužení života.
Zdá se však, že při stárnutí člověka působí současně stovky genů, takže objasnit tento mechanismus rozhodně není snadné. Skutečnost, že rychlost stárnutí buněk se v lidském těle liší mezi orgány, mezi tkáněmi a dokonce i uvnitř jedné tkáně, představuje také zásadní problém. Je to proto, že je realisticky extrémně obtížné opravit všech 100 bilionů buněk, které tvoří naše tělo, pomocí genetické manipulace.
Podle Leonarda Hayflicka, zakladatele výzkumu buněčného stárnutí, se buňky, které tvoří naše tělo, nemnoží donekonečna, ale mají omezenou životnost. V experimentu kultivace lidských buněk, který provedl, se buňky plodu po kultivaci rozdělily stokrát a pak se přestaly dělit, zatímco buňky sedmdesátiletého muže se rozdělily pouze dvacetkrát. Uvnitř buněk jsou „hodiny života“, které měří čas, takže smrt je nevyhnutelná. Později buněční biologové objevili látku zvanou „telomery“, která se opotřebovává při každém dělení buňky. Tyto životní hodiny naprogramované v našich tělech nemůžeme vrátit zpět. Živé bytosti na této Zemi se rodí s omezeným životem, stárnou a nakonec čelí smrti.
Bible říká, že ti, kdo se narodili z Boha, mají v sobě Boží símě (1J 3,9). To znamená, že jim Bůh dal Boží símě, Boží geny. Ti, kdo zdědí Boží geny, jsou rozhodně Božími dětmi a Bůh se stává jejich Otcem a Matkou. Bůh má věčný život, ne omezený život. Jaký život tedy budou mít Boží děti? Jak můžeme obdržet Boží „gen života“ nebo „gen věčného života“?
