Na tomto světě je jen málo lidí, kteří by si nepřáli být nějakým způsobem povýšeni nebo oceněni. Ať už v rozhovoru nebo při spolupráci s přáteli a známými, každý si váží toho, když je respektován a lidé si ho váží – nikomu se nelibí, když se na něj někdo dívá svrchu. Kvůli této přirozené touze se vztahy mohou někdy zdát zatěžujícími nebo dokonce stresujícími. Tato výzva je často jedním z nejobtížnějších aspektů evangelijní práce. Jak krásné by bylo, kdybychom se mohli jednoduše jeden druhému poddat a upřímně se o sebe starat. Přesto lidé tak často trvají na tom, že „tohle je správné“, nebo „ne, tohle je správné“, a takové střety názorů vedou k neshodám a neúmyslně i k bolesti.
Bůh nás učí, že láska je největší ze všeho (1K 13,13). Pravá láska klade druhé před sebe. Je to srdce, které cítí bolest druhých ještě dříve než svou vlastní. I když není snadné přijmout Boží srdce, musíme být proměněni láskou, pokud chceme vstoupit do nebeského království. Snažme se stát takovými lidmi.
Náš nebeský Otec řekl: „Pokořte se tedy pod mocnou Boží ruku, aby vás v pravý čas povýšil“ (1 Pt 5,6–9). Také učil: „Neboť ti, kdo se povyšují, budou poníženi, a ti, kdo se ponižují, budou povýšeni“ (Mt 23,12). Pokorné srdce nám umožňuje rozpoznat, že i ostatní mohou mít správné názory. Bez pokory se držíme vlastních názorů, a to je tvrdohlavost. Když se k našim bratrům a sestrám přibližujeme s pokorou v srdci, Boží slib se jistě naplní: Pozvedne nás v pravý čas a nakonec dosáhneme nebeského království. Proto nám dal tolik učení o pokoře.
V Sionu jsme všichni duchovní bratři a sestry, není mezi námi nikdo vyšší nebo nižší, neboť jsme jedna rodina. Když někdo něco neví, s laskavostí ho to naučíme. Když máme něco lahodného, s radostí se o to podělíme. Ať je horko nebo zima, s péčí se o sebe navzájem staráme. To je srdce opravdové rodiny. Sion by měl být vždy vřelým a přívětivým místem, kde je hluboce pociťována láska rodiny. Každý z našich bratrů a sester je vzácná duše – tak cenná, že sám Bůh dal svůj život, aby je spasil. Když se navzájem zdravíme s radostí a chováme se k sobě s vřelostí, přinášíme tím velkou radost našemu Otci v nebesích.
Kdysi jsme žili v nebeské nádheře, ale nyní putujeme světem plným útrap. Když po dlouhém a vyčerpávajícím dni v práci někdo přijde unavený do církve a bratr nebo sestra, naplněni Boží láskou, ho vřele pozdraví, už jen tento pozdrav může pozvednout jeho ducha a obnovit jeho sílu. I když se pozdrav může zdát jako malé gesto, srdečný pozdrav má sílu povzbudit toho, kdo ho přijímá, a přinést radost tomu, kdo ho dává. Posiluje víru a probouzí hlubší lásku, aby zachránila ještě jednu duši. Existuje přísloví: „Jedno laskavé slovo splatí tisíc dluhů.“ Stejně tak jeden vřelý pozdrav může oživit unavenou duši. Abychom mohli nabízet takovou lásku, musíme se nejprve pokořit. Když máme srdce, které považuje druhé za větší než sebe, pozdravy plynou přirozeně a my se s lehkostí ukláníme.
Žijme život víry tím, že se pokoříme a budeme povznášet druhé, jak nás učí Boží slovo. Sdílení pravdy je důležité, ale skutky lásky, které hřejí u srdce, jsou tím pravým základem. I když strom nese ovoce, bez lásky ovoce nakonec uschne a opadne. Proto nás náš Otec učil být jednotní a žít spolu v harmonii.
Jako děti, které se učily od našeho Otce, Krista Ansanghong, se vždy vřele zdravme, mluvme jemně a laskavě. Říkejme slova, která utěšují, povzbuzují a povznášejí, spíše než slova, která kritizují nebo zraňují (Ef 4,25–29). Tímto způsobem poneseme hojné ovoce. Stejně jako strom kvete a nese ovoce, když dostává dobrou výživu, i naši bratři a sestry, když slyší výživná a krásná slova, získávají sílu a jsou schopni nést ovoce. Poslouchejme učení našeho Otce a žijme životem evangelia, který mu přináší velkou radost. Nebe je tak nádherné a plné radosti, že to lidskými slovy ani nelze vyjádřit. Přeji vám, abyste se stali milovanými Božími dětmi, které tam budou přebývat navěky a budou přinášet hojné plody lásky.
