Člověk se cítí zklamaný, když zacházení nebo přístup, kterého se mu dostane, nesplňuje jeho očekávání. Takový pocit zklamání pramení z mysli, která chce, aby ho ostatní uznávali nebo mu sloužili, což je arogantní mysl.
Jsme hříšníci, kteří se v nebi dopustili těžkých hříchů a byli svrženi na zemi. Takže bychom nikdy neměli být arogantní, protože hříšníci nemají právo na uznání nebo na to, aby jim bylo slouženo. Když se podíváme na systémy v tomto světě, zločinci, kteří spáchali závažný trestný čin, jsou zavřeni do vězení a jsou jim odebrána všechna práva a svobody.
Někdy však zapomínáme, že jsme duchovní hříšníci. Když na to zapomeneme, stane se naše mysl arogantní, a touží po tom, aby jí někdo sloužil. Když nás ostatní neuznávají nebo nám neslouží, cítíme se zklamaní, reptáme a stěžujeme si. Tím člověk postupně ztrátí vděčnost k Bohu a nakonec se vzdaluje i od spásy.
Pokud tedy skutečně chceme být spaseni, kdykoli se cítíme arogantní nebo zklamaní, měli bychom si připomínat, že jsme hříšníci, a snažit se poděkovat Bohu za to, že nám dal spásu.
Měli bychom také myslet na Boha, který kráčel cestou oběti s pokorou. Bůh si zaslouží být nade vše uctíván a chválen, ale místo toho se mu vysmívali a opovrhovali jím. Pokořil se a žil za nás život oběti.
Jak tedy můžeme očekávat, že nám bude slouženo? Jak můžeme být zklamáni tím, jak se k nám bratři a sestry chovají? Měli bychom myslet na Boha, který sloužil druhým z nejnižší pozice, a snažit se mít pokornou mysl. Pak naše zklamané srdce pomine a my budeme moci Bohu děkovat a chválit ho.
